Dne 24. 8. 2013 ve věku 95 let zemřel Max Kellerhals, švýcarský kněz, pamětník a přítel Bohuslava Martinů.

MAX KELLERHALS (1918 - 2013) působil po celý svůj aktivní život jako kaplan v obcích v kantonu Basilej - venkov, tedy v blízkosti Liestalu, kde Bohuslav Martinů zemřel. P. Max Kellerhals provázel Bohuslava Martinů v posledních dnech jeho života a podílel se na organizaci jeho pohřbu jak ve Švýcarsku, tak i o dvacet let později na převozu jeho ostatků do tehdejšího Československa.  Z těchto důležitých událostí uvádíme také výňatky z interview, s ním které vedl Aleš Březina při natáčení filmu Návrat z exilu (ČT 1998, režie Jiří Nekvasil).

Max Kellerhals se s Bohuslavem Martinů seznámil na začátku září roku 1955 ve francouzském Besançonu během hudebního festivalu, kam přijel jako veliký milovník hudby mj. na koncert Rafaela Kubelíka. Na festivalu zazněl od Martinů Koncert pro dva klavíry a orchestr v podání belgické dvojice Janine Reding a Henry Piette. 

 Když se manželé Reberovi vrátili z USA, navštěvovali jsme společně Rafaela na jeho orchestrálních zkouškách, jako např. také v Besançonu. V průběhu zkoušky se dostavil jakýsi manželský pár a posadil se šikmo nalevo od nás. O přestávce k nám přišel Rafael a zeptal se nás: “Znáte se? To jsou přece manželé Martinů.” No a tak vznikl náš velmi spontánní vztah, který trval až do smrti Bohuslava Martinů. Ten koncert v Besanconu byl ohromný, zazněl na něm mj. jeho Koncert pro dva klavíry a orchestr v podání belgického klavírního dua Reding-Piette, které hrálo fantasticky, publikum šílelo a byl to neuvěřitelný úspěch.

Martinů opustil definitivně USA na jaře 1956 a ubytoval se nejdříve u manželů Reberových v Basileji, později bydlel u Sacherových na Schönenbergu u Basileje. Celé léto roku 1956 se tak Max Kellerhals vídal s manželi Martinů několikrát do měsíce. Pro kaplana byl Martinů “mimořádně sympatický, nejen proto, že byl hudebník, ale prostě jako člověk. Jeho skromnost, jeho klidný, zdrženlivý mluvní projev, to k němu zkrátka patřilo.“ S Martinů často a dlouho diskutoval v otevřené, nenucené a veselé atmosféře nejen o náboženských tématech.

Max Kellerhals byl osobně přítomen na premiéře oratoria Gilgameš, které bylo provedeno v Basileji v roce 1958. Tehdy mohl sedět v první řadě v blízkosti skladatele. Rovněž ho provázel na provedení opery Juliette v německém Wiesbadenu, v lednu 1959. Tenkrát to bylo poslední přestavení Juliette, které Martinů mohl vidět. 
Když musel být Martinů v létě roku 1959 hospitalizován v nemocnici ve švýcarském Liestalu, stal se Max Kellerhals pro manžele Martinů jedním z nejbližších přátel. Charlotte Martinů si přála, aby jejich sňatek byl dodatečně požehnán také církevně, a tak dne 16. srpna P. Max Kellerhals oddal Charlotte a Bohuslava Martinů i před církví. Za svědky šli manželé Reberovi.

Svatbu jsme oslavili v jeho nemocničním pokoji, kde také později zemřel, v té nejjednodušší, nejlidštější, nejpřátelštější formě. Po vykonaném obřadu vyndala Maja Sacherová z tašky malé pouzdro a darovala Charlotte Martinů k svatbě briliantový prsten. Potom tašku otevřela, vyndala několik skleniček a láhev šampaňského, nebo něčeho podobného, a řekla: “na svatbu si přece musíme přiťuknout.” A my všichni jsme si takřka se slzami v očích, jak jsme byli pohnuti, přiťukli na svatbu Charlotty a Martinů v pokoji, ve kterém o 14 dní později zemřel. Pro nás zúčastněné to zůstane navždy něčím úžasným a nezapomenutelným.

P. Max Kellerhals celebroval za zemřelého zádušní mši v římskokatolickém kostele v obci Pratteln 1. září. Houslista Petr Rybář přednesl při smutečním obřadu střední větu z houslové Sonatiny Bohuslava Martinů. Nad rakví hovořili Marcel Mihalovici a kaplan P. Max Kellerhals. Po bohoslužbě bylo nabalzamované tělo uloženo v rakvi do hrobu na Schönenbergu, na kraji lesa nad usedlostí, kde Martinů jako host Sacherových pobýval a komponoval.

V létě roku 1979 byl získán souhlas k exhumaci a převozu ostatků skladatele do Poličky. Dne 16. srpna byla v Schönenbergu vyzdvižena rakev s nabalzamovaným tělem Bohuslava Martinů z hrobu, v němž spočívala dvacet let. Při otevření rakve byli přítomni zástupci československých představitelů a skupina Švýcarů, mezi nimi i  P. Kellerhals. Ten se zúčastnil obřadu i v Poličce.

I po smrti Charlotty Martinů se Max Kellerhals aktivně zajímal a zasazoval o provozování děl svého přítele, navštěvoval sólisty i dirigenty a přibližoval jim svým neopakovatelně srdečným a živým způsobem skladatelovu osobnost a jeho hudbu. Od počátku vzniku basilejského festivalu Martinů v roce 1995 byl jeho  podporovatelem a dokud mu to zdravotní stav umožňoval, navštěvoval nejen švýcarský, ale dokonce i pražský festival Bohuslava Martinů a veškerá provedení jeho oper v blízkém zahraničí. Od roku 2002 žil spokojeně v domě pro seniory ve Fricku u Basileje, kde každou neděli sloužil bohoslužbu pro své spolubydlící a po celé dny poslouchal hudbu, mj. svého vzácného přítele Bohuslava Martinů.

Lucie Berná