Glosy Jakuba Hrůši #8

Podzim 2014 je pro mě po nějaké době opět ve znamení Smetanovy Mé vlasti. Psal jsem o ní nedávno, když jsem účinkoval v australském Melbourne. Teď jsem zažil provedení s Vídeňskými symfoniky ve dvou jejich nejdůležitějších sálech (Musikvereinu a Konzerthausu) a v nejbližší době celý cyklus provedu v Bamberku (Bamberger Symphoniker) a Lisabonu (orchestr Gulbenkian). Do toho se však ještě mísí debaty o provedení v Londýně s Philharmonia Orchestra v jedné z jejich nadcházejících sezon. Všechny tyto podněty jsou extrémně zajímavé. Nejdříve k jednomu pro nás Čechy zcela výjimečnému fenoménu: Pozoruji s nelíčenou radostí, že je o Mou vlast v poslední době tak hojný zájem. V případě orchestrů německy mluvících oblastí, tedy Vídeňských a Bamberských symfoniků, však přišla výzva, stimul, který by bylo s trochu nadsázky možné nazvat dobře míněnou společenskou podmínkou, totiž aby byla Má vlast na programu spojena ještě s dalším dílem, jež by ji zasadilo do širšího kontextu a kulturního rámce současné společnosti. Jednodušeji řečeno mně tedy bylo nabídnuto, abych přijal do téhož programu k provedení ještě jednu soudobou skladbu. Na každém pojednávaném místě byla motivace k tomu poněkud jiná.

Ve Vídni jsem Mou vlast prováděl v předvečer a den rakouského státního svátku („Nationalfeiertag“, 26. října – jedná se o oslavu získání neutrality po odchodu poválečných spojeneckých vojsk roku 1955). Bylo samo o sobě pozoruhodné, že mělo vedení tělesa odvahu oslavovat rakouskou státnost českým cyklem symfonických básní; velmi jsem to oceňoval a mnoho hudebníků, jak jsem posléze zjistil, se mnou – bylo až dojemné opakovaně slyšet, že jsme přece byli jedna země, byť s odlišnými detaily kulturních tradic, a tedy že je Má vlast vlastně i jejich hudbou (a to nemluvím o samotných českých emigrantech a o tom, co to muselo znamenat pro ně). Okolností, která však měla přece jen opodstatnit, co se děje, a „ohladit hrany“ tohoto příkře definovaného programu (nejen) pro ty, kdo by s výše uvedeným vysvětlením dané dramaturgie nesouhlasili, bylo uvedení relativně nové skladby rakouského skladatele Geralda Resche (nar. 1975 v Linci) s titulem „Land“ (i ten se do našeho kontextu hodil) coby předjímky Smetanova kolosu. Je ovšem třeba dodat, že tato kompozice je motivicky postavena na rakouské národní hymně (mimochodem z pera Wolfganga Amadea Mozarta), kterou jsme hráli na začátku koncertu. Celek tedy získal jakousi symboliku národního sblížení Rakušanů a Čechů – a byl tak také velmi pozitivně přijat. Pro mě osobně podnítil zase další úvahy o tom, jak je nám vídeňské (domnívám se, že více než rakouské!) prostředí blízké a kolik spojitostí kultury a jejího prožívání máme společných. Zejména markantně mi tato skutečnost vystoupila v kontextu mých cest předtím a potom: Přiletíte-li z Toronta, Houstonu, ale i Turína, a potom odlétáte do Londýna, Detroitu a Filadelfie, jeví se vám Vídeň opravdu jako domov. A mně, rodilému Brňanovi, tím spíše. Dokonce i mentalita hudebníků mi připadá docela podobná.

Motivace pro obohacení Smetanova cyklu v Bamberku (koncerty tam proběhnou 4. a 5. prosince) je trochu jiná. Tamní organizátoři chtěli, aby se česká slavnostní symfonická výpověď aktualizovala jaksi obecně. Zadali proto objednávku žijícímu dánskému skladateli Poulu Rudersovi (nar. 1949 v Ringstedu), aby krátkou skladbou, jež má být uvedena po doznění Mé vlasti, soudobě na Smetanu reagoval. Vzniklo dílo nazvané „Group Portrait with Smetana“ a do záhlaví jeho partitury autor vepsal: „Je to nejkratší orchestrální dílo, jež jsem kdy složil, a tak by mělo být také představeno rovnocenně krátkým verbálním slovem publiku v programu. Vlastně je tímto už sám titul (bezostyšně převzatý s lehkou přesmyčkou od Heinricha Bölla). Upřímně doufám, že poslech této skladby vykouzlí na tvářích všech, kdo znají a milují Vltavu a předehru k Prodané nevěstě, laskavý úsměv.“

Českým čtenářům těchto řádků asi nemusím napovídat, že když jsem přislíbil takovéto provedení obou popsaných soudobých skladeb, nebylo mi úplně lehko na duši, neboť kánon Smetanova díla a vážnost, ve které je u nás držíme, nám je nedovolují stavět vedle čehokoli jiného. Představte si, že bychom přidávali něco k Mé vlasti na zahajovacím koncertě Pražského jara! Nebo se mýlím? Není to nakonec tak nemístné, jak se to z tradice zdá? – Přesně takhle jsem začal po chvíli uvažovat. Zejména spojení se soudobou hudbou může přinést zostření pohledu na u nás tolik známé dílo. Možná se máme právě z iniciativ tohoto druhu v zahraničí nechat inspirovat. Je pak, pravda, téměř nemožné (byť stále ne zcela nemožné) hrát Mou vlast bez přestávky, tak, jak pro to mnozí dirigenti horujeme. (Ve Vídni jsem učinil pauzu po Šárce, v Bamberku bude logicky po Luzích). Ale přidaná hodnota je tu neoddiskutovatelná, byť kontroverzní. Ano, nakonec jsem přitakal, protože jsem vycítil, že se tu jedná o cenné oživení kánonu, nikoli o jeho boření.

V Lisabonu budu opět věrný konzervativním tradicím. V Londýně se pak strhla debata jiného rázu. Problém, který tam jinak osvícení propagátoři všech možných zajímavých dramaturgií (vzpomeňme cyklus české hudby, jejž jsem měl možnost dirigovat loni a o kterém jsem tady také psal) cítí, je problém ekonomický a problém marketingu. Londýnské orchestrální instituce (snad s výjimkou státního podniku BBC) se musí citlivým odměřováním svých programů prát o své drahocenné publikum. Dojde-li pak k jakémukoli zatřesení s rozpočtem (v Anglii v tomto ohledu nemají na růžích ustláno a stále nastává riziko škrtání), ocitne se velkorysý projekt Smetanova cyklu, jak mi byl nabídnut pro další sezonu, v úzkých. Má-li být tento v zahraničí stále sporadicky hraný celek (ve Wiener Symphoniker zazněl před letoškem pouze dvakrát – v letech 1969 a 1985; v Anglii to bude lepší, ale přece ne velmi pravidelné) uveden s plným společenským dopadem, přejí si všichni, aby byl bohatě navštíven; činovníci Philharmonia Orchestra by navíc k této příležitosti natočili podobný dokument, jako vznikl na téma Janáčka (https://youtu.be/uciNH5hCCvI) či Dvořáka a Suka (https://youtu.be/D4MlPnY2Hg8). Vyvstala také otázka, zda před Mou vlast nepředsadit populární sólový koncert s hvězdnou osobností. Právě proto, že Londýn a jeho orchestr tolik ctím (a také mu tolik umělecky dlužím), jsem s díky tuto možnost odmítl. Právě pro rozmanité a poučené londýnské publikum je potřeba vydobýt, aby Má vlast zazněla se vší svou kulturní vahou. Jsem rád, že to mí partneři ve Philharmonia Orchestra přijali za své a souhlasili, abychom pro tento vzácný klenot české hudby vytvořili ideální podmínky, byť to třeba bude znamenat posun o celou sezonu. Stojí to za to. Má vlast si nezaslouží být prováděna v atmosféře běžnosti.

Detroit, 4. 11. 2014

Předešlé Glosy | Další Glosy