ÚT
Glosy Jakuba Hrůši #9
„Ona a Martinů“
Málokdo hrál v osobním, ale i profesním životě Bohuslava Martinů tak významnou a nezaměnitelnou roli jako Vítězslava Kaprálová (1915–1940). Jednalo se o prolnutí dalekosáhlé – a troufám si tvrdit, že bylo té povahy, že přetrvalo ještě daleko za okamžik předčasné smrti mladé skladatelky. Podle mého soudu bylo v Martinů podvědomí zakořeněno hlouběji, než si skladatel sám třeba uvědomoval. Díky dramaturgické inspirovanosti České filharmonie a mužů v jejím čele – Jiřího Bělohlávka a Davida Marečka – jsem byl před mnoha měsíci vyzván, abych zvážil, zda na svůj abonentní koncert v listopadu 2014 zařadit vedle děl Bedřicha Smetany (Hakona Jarla), Alexandra Porfirjeviče Borodina (Symfonie č. 2 h moll Bohatýrské) a Bély Bartóka (Hudby z pantomimy Podivuhodný mandarín) právě skladbu Kaprálové. Jednalo se o nedokončené Concertino pro housle, klarinet a orchestr, jednu z posledních výpovědí mladé umělkyně, než jí její po celý život chatrné zdraví krátce po vypuknutí druhé světové války definitivně vypovědělo službu. Concertino dokončili v naší době brněnští skladatelé Miloš Štědroň (nar. 1942) a Leoš Faltus (nar. 1937). Sólových partů se se mnou ujali mladá houslistka Irena Herajnová, přední hráčka České filharmonie, a výtečný, stále ještě studující klarinetista Lukáš Dittrich – oba dva vynikajícím způsobem.
Nikdy předtím jsem se nesetkal s Vítězslavou Kaprálovou jinak než jako s „položkou“ životopisu Bohuslava Martinů, ať v obecné rovině, nebo v konkrétních knižních vyprávěních Miloše Šafránka či Jaroslava Mihuleho. Četl jsem Martinů a Kaprálové korespondenci (i její korespondenci s jinými osobami), znám unikátní náhledy Jiřího Muchy, prošel jsem s pozorností osobně laděnou výpověď Jindřicha Uhra Ona a Martinů. Poznal jsem jako posluchač skladatelčinu Vojenskou symfonietu, Partitu a skladbu Sbohem a šáteček. O Concertinu jsem však do té doby nevěděl nic. Jsem rád, že jsem se s ním mohl seznámit.
Pánové Štědroň a Faltus přistoupili k této skladbě způsobem, který nezrušil její nedokončenost. Zaručili, že se dílo dá hrát, ale působí stále jako nedořešené. Jakkoli lze tento stav věci vnímat i jako nedokonalost a nedotaženost, přináší vedle toho pozitivní rozměr: Skicovitost skladbičky podtrhuje to, co mi teď po dané praktické zkušenosti s hudbou Kaprálové nejvíce tane na mysli – prudký střet originality a houževnaté umanutosti vyjadřovat se směle, nově a neotřele s nedokončeným procesem krystalizace její schopnosti ovládat všechny prostředky kompoziční práce a také oproštění se od vlivů učitele a průvodce Martinů.
Samo dílo je v tomto ohledu i pro laika příznačné. Jeho třetí věta je zdaleka nejkratší a bez zakončení. Miloš Štědroň „finalizoval“ skladbu prostým efektem „fade out“, čili postupným stahováním zvuku jediného opakovaného taktu. Při nahrávce před lety pořízené v Brně – hráli Pavel Wallinger a Pavel Bušek, dirigoval Tomáš Hanus – bylo daného účinku dosaženo s pomocí techniky, způsobem, jakým „končí“ mnohé popové písničky; my jsme je naživo „proinstrumentovali“, takže vznikl miniefekt „na odchodnou“. Toto finále připomene Martinů snad každému. Zato věty předchozí, první a druhá, nesou hlouběji vyraženou pečeť originality. Takříkajíc nahlížíme, kam by Kaprálová nadále ve svém tvůrčím životě směřovala, kdyby tak brzy nezemřela. Některé prvky jsou navýsost svěží a osobité (zacházení s rejstříky a technickou výbavou obou sólových nástrojů, až „neženská“ razance ve výrazu, schopnost překvapovat neobvyklým zahajováním a ukončováním výpovědí aj.), jiné zase působí jako pokusy (všeobecně – navzdory časté originalitě – orchestrace a způsob rozprostírání rytmické stránky do jednotlivých nástrojů a nástrojových skupin) nebo doslova jako nedořešenosti (a to i když přijmeme fakt, že dílo prostě nemohlo být dokončeno – myslím to tak, že jiní skladatelé by učinili z takových věcí, jako jsou dynamika či artikulace, integrální součást skladatelského záměru od prvopočátku; u Kaprálové však až na nejmenší výjimky tyto složky v Concertinu zcela chybí).
Samozřejmě si spolu s mnoha dalšími lidmi kladu „heretickou“ genderovou otázku (otázku na hraně „politically incorrect“): Zajímali bychom se o Kaprálové dílo v té míře, kdyby nebyla skladatelkou, nýbrž skladatelem? Její světový rozlet v Paříži a Londýně a neobvyklé úspěchy i na poli dirigentském (jako žena s taktovkou dobyla již téměř před sto lety přízeň náročných orchestrů, jako jsou Česká filharmonie či BBC Symphony – a to se ještě i dnes v našem profesionálním světě, byť hlavně v tom na východ ležícím, najdou tací, kteří zpochybňují to, že může dirigentka docílit téhož úspěchu jako její mužský protějšek!) jsou takového rozměru, jakého po Janáčkovi a Martinů dosáhl z Čech málokdo. I zde hrála ovšem ženskost Kaprálové výraznou roli – tehdy navíc umocněná o moment zcela nečekaného překvapení.
Je-li tato otázka vůbec smysluplná (je to, jako bychom se ptali, zda by takoví Leoš Janáček nebo Antonín Dvořák dosáhli daného uměleckého úspěchu, kdyby nebyli Čechy apod. – jedno bez druhého nefunguje), odpověď na ni není jednoduchá. Pokud by byla Kaprálová autorkou toliko našeho Concertina, pak by její úspěch nemohl být takový. Existují u ní ale lepší skladby než Concertino – za všechny jmenujme Vojenskou symfonietu. A tak stojíme před obecným ožehavým problémem oživování méně významných a „zapadlých“ skladatelských děl. Má cenu oponovat ustavičnému opakování pozdních symfonií a Violoncellového koncertu h moll Antonína Dvořáka tak, že představíme třeba jeho v němčině zpívanou ranou operu Alfred, jež byla jistě navýsost ambiciózní, ale kterou by Dvořák sám ve zralém věku určitě minimálně revidoval, kdyby měla spatřit světlo světa? (Připomínám tu Alfreda zcela nekontroverzně jako příklad z nedávné doby v ČR.)
Nakonec vše tkví v perspektivě, kterou můžeme a chceme zaujmout, a v kontextu, ve kterém se taková díla hrají. Ve výsledku panuje ve světě popularity stěžejních děl stěžejních autorů stejně jakási „pokřivená spravedlnost“. Musíme dobře rozlišovat, kde se jedná o lenost poznávat cokoli mimo „mainstream“, byť jen malým úkrokem do sféry méně poznaného. Je jistě absurdní, když se od Smetany hraje pořád jen Prodaná nevěsta a Vltava a od Dvořáka poslední tři symfonie a Violoncellový koncert h moll. Jistě stojí za to vyhmátnout, co z jejich obrovského díla stojí nesprávně ve stínu slavnějších kompozic. Avšak v případě živého provozování hudby (u nahrávek je situace trošku odlišná) je zodpovědností mj. nás interpretů, abych dobře zvážili, co je pouhou „marketingovou bombou“, a co má vskutku takovou kvalitu, že se za to máme rvát do umělecké krve, aby to trvaleji vstoupilo do kánonu pravidelně provozovaných děl. Některé příklady jsou nad slunce jasné: Budu se prát za Martinů Paraboly, Fresky Piera della Francesca nebo Řecké pašije, případně za jeho méně známé symfonie (jako je č. 3, pro kterou jsem tu onehdy horoval), nikoli však v té míře za každou menší skladbu principu concerta grossa, kterou kdy napsal. Ostatně, co se Martinů týká, existuje až příliš mnoho interpretů, jimž cestu k Martinů ztěžuje z jejich pohledu přehnané množství skladeb, jež nám skladatel zanechal.
Jak si v tomto ohledu tedy stojí Kaprálové Concertino a Kaprálová sama? Concertino stálo za to takto uvést. Blíží se skladatelčino výročí a instituce, jakou je Česká filharmonie, se má k této historické výjimce české tvůrčí hudebnosti vyjádřit. Její dílo zaznělo v bezprostřední blízkosti mistrovského kusu Bély Bartóka – a to mu dalo kontext, jenž nenechal nikoho na pochybách (České filharmoniky, jak jsem pochopitelně vycítil, nevyjímaje), co je zralé a dokonalé, a co stále ještě hledání. Ovšem představa, že by se Concertino mělo stát trvale úspěšnou součástí repertoáru kteréhokoli sólisty nebo orchestru, je, domnívám se, scestná. Jsem přesvědčen (při vší sympatii k autorce, jejímu opusu i výbornému výkonu obou sólistů), že v tomto ohledu zůstane tato skladba pouhým osvěžením letošní pražské koncertní sezony. Na jaře (19. a 20. 2.) zazní ještě jednou v Brně – v podání Pavla Wallingera a Lukáše Daňhela, tentokrát dokonce „autenticky“ s ženou dirigentkou (Olgou Machoňovou Pavlů). Tam bude kontext zcela jiný – ten druhý možný: Celý koncert bude věnován jen a jen hudbě Kaprálové, bude jejím portrétem (vedle Concertina a Vojenské symfoniety zazní také Suita rustica, Partita a Klavírní koncert s Lucií Czajkowskou a Alicí Rajnohovou). Tím se však podle mého soudu obě přirozené možnosti na jistou dobu vyčerpávají.
Neplatí to však například o zmíněné Vojenské symfonietě. Kdyby nic jiného, jedná se v tomto případě o dílo, kterým skladatelka mimořádně úspěšně položila prst na tep své doby. Věřím, že se bude nadále hrát z podobných důvodů, z jakých se (v lehce jiné souvislosti) hraje Martinů Polní mše nebo Památník Lidicím. V tom také tkví hlavní impulz a hlavní inspirace, jež jsem díky České filharmonii získal: přání brzy uvést i toto Kaprálové známější dílo, a pokud možno i v zahraničí. Jsem v této souvislosti moc rád, že existuje instituce jako Kaprálová Society (www.kapralova.org), která se o skladatelčin odkaz příkladně stará. A ani zahraničí nezůstává k „Vitulce“ chladné: Začátkem příštího roku má vyjít publikace o ní z pera belgického muzikologa Nicolase Dernyho s názvem Vítězslava Kaprálová.
Rád bych Vám, všem čtenářům, popřál krásný advent a požádal o prominutí, že listopadový text přichází s takovým zpožděním.
Lisabon, 8. 12. 2014