Dny Bohuslava Martinů 2020 | Miroslav Sekera

18. prosince 2020

Leoš Janáček /1854 – 1928/
Sonáta es moll „Z ulice 1. 10. 1905“
Předtucha. Con moto – Smrt. Adagio

Franz Liszt /1811 – 1886/
Lacrimosa. Transkripce tématu z Requiem W. A. Mozarta, S. 550
Transcendentální etudy, S. 139. Etuda č. 12 Chasse-Neige
Koncertní parafráze z opery Rigoletto G. Verdiho, S. 434

Bohuslav Martinů /1890 – 1959/
Etudy a polky H 308 (výběr)
Polka in F – Polka in A – Etuda in F

Bedřich Smetana /1824 – 1884/
Na břehu mořském. Koncertní etuda gis moll, op. 17
Přívětivá krajina z cyklu Črty, op. 5
Macbeth a čarodějnice. Skica pro klavír

Miroslav Sekera klavír

SLOVO K PROGRAMU

Do Brna, tehdy jazykově převážně německého, přišel Leoš Janáček (1854–1928) z Lašska
v jedenácti jako žák a chrámový zpěváček kláštera augustiniánů. Až na nedlouhá studia v
Praze, Lipsku a Vídni zůstal pak Brnu po celý život věrný. Dlouhá léta tam byl vnímán
především jako pedagog, sbormistr, publicista, folklorista a sběratel lidových písní i jako
vlastenec a rusodil… a pokud jako skladatel, tak sice samorostlý, ale přesto nepřesahující
další brněnské hudebníky. Byl také iniciátorem, učitelem a ředitelem tamní Varhanické školy.
Jeho první opravdu výrazné dílo mělo premiéru až v roce 1904. Byla to opera Její
pastorkyňa, která na obrysu realistického dramatu Gabriely Preissové novým, až
naturalistickým způsobem umělecky zachytila venkovský život a přinesla v libretu i v hudební
řeči inovativní a novátorské momenty. V Praze měla tato opera premiéru dokonce až v roce
1916. Teprve po ní se Janáček konečně prosadil jako skladatel jak v tuzemském, tak i
v mezinárodním měřítku; zejména poté, co Jenůfu uvedli i ve Vídni. Do stejné doby se datuje
seznámení s Kamilou Stösslovou, která se Janáčkovi stala výraznou inspirací. Jeho pozdní
tvorba je proto spojena s až nevídanou tvůrčí aktivitou. Ke stylu, který dělá z Janáčka
nenapodobitelnou osobnost světové hudby, patří v jeho zralé tvorbě – operní, symfonické a
komorní – vášnivě úsečná hudební řeč, dramatismus vycházející z nápěvků mluvy i
intenzivní lyrismus plný výbušných emocí. Jeho zcela originální invence, jeho hudební
realismus, má silný základ ve folklorních inspiracích. I proto se v jeho klavírních skladbách,
které vznikaly v prvním desetiletí dvacátého století, odrážejí zkušenosti s lidovou hudbou,
konkrétně se zvukem cimbálu. Mísí se v nich Janáčkova originalita s prvky hudebního
impresionismu a expresionismu. Dnes hranou skladbu, Sonátu es moll „Z ulice 1. 10.
1905“, po konfrontaci se skladbami Josefa Suka, Josefa Bohuslava Foerstera a Vítězslava
Nováka Janáček v návalu sebekritiky bohužel později zničil. Dochovaly se jen dvě části. I
z nich je jasné, že šlo o pozoruhodný příspěvek do repertoáru pianistů. Programní názvy
odkazují k politické události, která se odehrála v Brně v říjnu 1905. Při krvavém střetu české
menšiny a policie při demonstraci za českou univerzitu byl před Besedním domem smrtelně
zraněn truhlářský dělník František Pavlík. Janáčka, na manifestaci přítomného, to vedlo
k vášnivému a zkratkovitému hudebnímu projevu. V premiéře skladbu v Besedním domě
zahrála v roce 1906 výrazná brněnská pianistka Ludmila Tučková.

Skladby Franze Liszta (1811-1886) pro sólový klavír, včetně efektních parafrází děl jiných
autorů, dokonce i oper, byly vizionářské jak v oblasti pianistické techniky, tak hudebních 
forem. Jsou mimořádně náročné, plné složité akordické sazby a bravurních pasáží. Na rozdíl
od Chopinových intimních děl jsou zvukově monumentální. Virtuozitu nicméně podřizují
obsahu. Totéž ostatně platí o Lisztových třinácti symfonických básních, nové formě, jejíž
označení poprvé užil v případě skladby Co slyšíme na horách. Liszt byl nesporně jedním z
nejlepších pianistů své doby, srovnatelný slávou s houslistou Paganinim. Procestoval jako
oslavovaný virtuos Evropu od Portugalska po Rusko. Později byl kapelníkem u výmarského
velkovévodského dvora a z města učinil významné středisko hudebního novoromantismu.
Pak žil v Římě, kde přijal nižší kněžské svěcení. Zemřel v Bayreuthu, kde jeho dcera Cosima
žila s Richardem Wagnerem… Transkripcí tématu ze sekvence Lacrimosa z Mozartova
Requiem se Liszt v roce 1865 přidal ke všem těm umělcům, které během devatenáctého
století nedokončená skladba vídeňského klasika a legendy s ní spojené fascinovala. Právě
v Lacrimosa (Slzavým dnem…) se Mozartovou smrtí kompoziční práce zastavila; Requiem
pak dokončil jeho žák Franz Xaver Süssmayr.
Lisztovy Transcendentální etudy mají vročení 1851. Dvanáctá z nich, jejíž podtitul ChasseNeige poeticky odkazuje k poletování sněhových vloček, je mimořádně obtížná: exponuje
tremola, skoky i škály, ale záleží v ní hodně i na měkkosti úhozu.
Koncertní parafráze na tři melodie z Verdiho jen osm let staré opery Rigoletto byla v roce
1859 pro Liszta výrazem osobní vzpomínky na krásné časy ve Výmaru. Vrcholí hudebním
tématem mistrovského vokálního kvartetu Bella figlia dell’amore z třetího dějství.
Právě proto, že žil od dvacátých let v Paříži, že se zachránil před nacisty útěkem do
Spojených států a že se nakonec po válce ani po návratu do Evropy už nemohl vrátit domů,
nacházel Bohuslav Martinů (1890-1959) pro mnohé své skladby hudební výraz, který byl
spontánně vnímán a přijímán za „český“. V návratu mu bránila studená válka, ale zejména
neblahý politický vývoj ve vlasti, s nímž bylo spojeno negativní hodnocení jeho tvorby.
Hodnocení zásadně pokřivené komunistickou ideologií, operující s pojmy prozápadní
orientace, kosmopolitismu a formalismu, tedy údajného uměleckého směřování, které se
podle těchto měřítek neslučovalo se zájmy dělnické třídy, to znamená s kulturou přístupnou
lidu, se socialistickým realismem. Paradoxně je dnes zřejmé, že naopak málokdo další
komponoval ve větší blízkosti k tradicím české kultury a navíc hodnotně a světově…
Uvolnění související s koncem války našlo u Martinů v roce 1945 výraz v optimistické,
radostné, svěží a veskrze pozitivní Čtvrté symfonii. Komponoval ji na jaře a v létě vzdálen
ruchu New Yorku, v domku u moře, na poloostrově Cape Cod jižně od Bostonu. Napsal tam i
Flétnovou sonátu, Českou rapsodii pro housle a klavír, komponovanou pro Fritze Kreislera, a
pak od konce července do konce srpna i Etudy a polky. Šestnáct skladeb ve třech sešitech
má předobraz v hudbě klasiků, určitě i u Smetany, ale je zároveň naplněno jeho vlastním
hudebním myšlením. Martinů byl obdařen spontánní hudebností, z každé z těchto klavírních
drobností je znát fantazie, smysl pro zaokrouhlenou formu i technická schopnost stylizovat
vzdušně a účinně – tak, aby bylo hned zřetelné jádro skladby a aby se dobře hrála. Cyklus
vznikl na žádost nakladatele. Premiéru měl hned v lednu 1946 v newyorské Carnegie Hall,
prvním interpretem byl Rudolf Firkušný.

Zásadními příspěvky skladatele Bedřicha Smetany (1824-1884) pro českou hudbu jsou
důraz na propojení domácích tradic a evropských novoromantických uměleckých podnětů a
novátorské pojetí opery a symfonické básně. Nemalou službu ale vykonal pro kulturní a
politickou emancipaci české společnosti rovněž v roli pianisty, dirigenta, publicisty a
organizátora hudebního dění. Smetanův život a tvorba vzbuzují ovšem mimořádnou
pozornost také proto, že řadu vrcholných děl napsal už v době naprosté hluchoty… Veřejnost
jen pomalu vnímala Smetanův individuální kompoziční jazyk jako styl, který by mohl
naplňovat představu české národní hudby, a jeho samotného jako tvůrce a reprezentanta
takové hudby. Ale nakonec se jím v naší historii neochvějně stal. Vedle programní 
symfonické hudby a osmi dokončených oper je pozoruhodná i jeho romanticky založená a
náročně stylizovaná klavírní tvorba. Je však setrvale uváděna méně často, než by si
zasloužila… V říjnu 1856 odcestoval Smetana do Göteborgu, přístavního města na
západním pobřeží Švédska. Uchytil se tam jako učitel a dirigent na pět úspěšných sezón a
tamní pobyt se stal významným údobím jeho uměleckého života. Koncertní etudu Na břehu
mořském s podtitulem Vzpomínka komponoval v létě 1861 po definitivním návratu do Čech.
Měla být vhodnou skladbu pro jeho vlastní koncertní vystupování, ale vtělil do ní jako
romantik i nostalgické vzpomínky na Švédsko. V hudbě je opravdu jakoby slyšet náraz vln na
pobřeží. Z nich se vynořuje a pak zase mizí teskná melodie. Forma a výraz ucelené, hráčsky
náročné skladby jsou rozkročeny mezi lisztovskou virtuozitu a salonní eleganci… Většina
Smetanových děl pro klavír pochází z mladších let, kdy studoval nebo pak učil hru na klavír.
Přívětivá krajina z cyklu Črty je jednou ze čtyř částí opusu 5, který v nevelkém časovém
rozměru, bez zbytečných efektů, v malých písňových formách a v běžných harmoniích
zachycuje dojmy a nálady, podobně jako cyklus Lístky do památníku. Dedikací se obrátil
Smetana ke Claře Schumannové. Skica pro klavír s názvem Macbeth a čarodějnice z roku
1859 je jiný případ: je hráčsky náročná, dravá, démonická, užívá ostré zvuky, časté
modulace a dynamické gradace. Neváže se na doslovný přepis literárního podkladu, ale
mohla by se vztahovat ke scéně ze Shakespearova Macbetha, kdy čarodějnice věští, že ho
nepřemůže nikdo zrozený z ženy a že jeho vláda bude trvat, dokud se proti němu nedá na
pochod les.

Petr Veber

INTERPRETI

Miroslav Sekera 
studoval na Pražské konzervatoři a HAMU u docenta Miroslava Langera. V
roce 2002 se stal vítězem mezinárodní soutěže J. Brahmse v rakouském Portschachu. Jako
sólový i komorní hráč navštívil prestižní pódia ve Vídni, Washingtonu nebo Tokiu. Pravidelně
spolupracuje s Českým rozhlasem, předními českými orchestry a festivaly. K jeho stálým
uměleckým partnerům patří houslista Josef Špaček, mezzosopranistka Dagmar Pecková, či
hornista Radek Baborák. V roce 2016 debutoval ve Dvořákově síni pražského Rudolfina v
rámci cyklu “Světová klavírní tvorba”. Minulý rok vystoupil na klavírním festivalu R.
Firkušného. V roce 2019 koncertoval po Japonsku s legendárním cellistou Tsuyoshi
Tsutsumi a v témže roce vystoupil jako sólista na mezinárodním festivalu v japonské
Karuizawě. V dubnu vydal Supraphon jeho sólové CD s díly F. Liszta a B. Smetany.