Dny Bohuslava Martinů 2020 | Koncert laureátů Soutěže Nadace Bohuslava Martinů 2019

 

9.12. 2019

Koncert vítězů Soutěže NBM 2019

Antonín Dvořák /1841 – 1904/
Furianty, op. 42
Furiant č. 1 D dur – Allegro con fuoco
Furiant č.2 F dur – Allegro con fuoco

Bohuslav Martinů /1890 – 1959/
Osm preludií H 181
1.En forme de Blues. Poco andante; 2. En forme de Scherzo. Vivo; 3. En formed`Andante. Adagio; 4. En forme de Danse. Allegro vivo; 5. En forme de Capriccio. Allegretto; 6. En forme de Largo. Lento; 7. En formed`Etude. Presto; 8. En forme de Fox-Trot. Allegro   

Luboš Sluka /1928/
Sonáta per pianoforte

Bohuslav Martinů
Duo pro housle a violoncello č.2 D dur H 371
Allegretto–Adagio–Poco allegro

Maurice Ravel /1875 – 1937/
Sonáta pro housle a violoncello
Allégro–Trèsvif–Lent–Vif, avecentrain

Matouš Zukal klavír, Duo Bohémo / Kristina Vocetková violoncello, Matouš Pěruška housle /

SLOVO K PROGRAMU

Program nás provede nejen hudbou ryze českou, tak jak vznikala z pera Antonína Dvořáka,
Luboše Sluky nebo Bohuslava Martinů, ale obohatí nás i o srovnání s hudbou mistra
francouzského expresionismu, Maurice Ravela.

Antonín Dvořák byl všestranný muzikant – violista a varhaník, ale především musel
virtuózně ovládat hru na klavír, jak dosvědčuje nespočet jeho vystoupení jako interpreta
v prvé řadě vlastních skladeb. Přesto se z jeho bohatého klavírního díla zařadilo do
koncertního repertoáru jen několik děl – z těch hrávají se Humoresky, Valčíky, čtyřruční
Legendy nebo Slovanské tance, abychom připomněli ta nejznámější. Přitom například právě
dnes uváděné dva Furianty op. 42 patří do Dvořákova ve světě i u nás ceněného tzv.
slovanského období – vznikly ve stejném roce jako první řada Slovanských tanců (v klavírní i
orchestrální verzi), nebo Slovanské rapsodie, op. 45. Dvořák je komponoval v červnu a v září
1878 a věnoval je klavíristovi Karlu Sladkovskému, který se také stal jejich prvním
interpretem. Poprvé tato vysoce virtuózní díla zazněla 17. listopadu 1878 v Praze. Nejsou to
ale typické furianty, jaké Dvořák vytvořil např. ve Slovanských tancích, spíše se jedná o
volné fantazie v duchu české lidové hudby.

Také Bohuslav Martinů byl především houslista, ale musel rovněž skvěle ovládat klavír –
jinak by těžko vznikly kompozice typu jeho klavírních koncertů a celého obsáhlého klavírního
díla pro sólový klavír. Když ho cesta z rodné Poličky dovedla přes studia na Pražské
konzervatoři, působení v orchestru České filharmonie a roční studium u Josefa Suka v roce 
1923 definitivně do Paříže, začínala to už být jiná Paříž, než si před cestou doma vysnil. Od
mládí obdivoval francouzské umění, jeho vyrovnaný řád a čistotu. Díky ministerskému
stipendiu mohl sice studovat u Alberta Roussela, ale Debussy a impresionismus, který ho do
města na Seině přivedl, už nebyl ve dvacátých letech to hlavní na pařížské hudební scéně –
byla zde Pařížská šestka, jazz, Stravinskij… Osm preludií pro klavír H 181 komponoval
Martinů roku 1929 ve dvou kolekcích po čtyřech částech. Následujícího roku však vyšly
společně v jednom svazku u Alphonse Leduca. Vydavatel také cyklus souhrnně pojmenoval
Huit préludes – u Martinů měly jednotlivé části pouze tempová označení, která navíc u třetí a
šesté části kolidovala s od skladatele uvedeným titulem. Všech Osm preludií věnoval Martinů
Mademoiselle Charlotte Quennehen, která se o dva roky později stala jeho ženou. Některá
preludia přímo nesou názvy dobových módních tanců – blues, foxtrot – ale všechna jsou
ovlivněna a formována jazzem, tak jak tuto hudbu vnímali a vstřebávali evropští muzikanti po
příchodu této cizokrajné krásky na starý kontinent.

Luboš Sluka patří k nestorům české hudby. Dnes všeobecně uznávaný a obdivovaný,
studoval na Pražské konzervatoři dirigování, bicí nástroje a skladbu, AMU pak absolvoval v
oboru skladby u Jaroslava Řídkého a Pavla Bořkovce, a k tomu ještě filmovou a scénickou
hudbu u Václava Trojana. I Sluka měl studovat v Paříži – u Artura Honeggera a George
Aurica – z politických důvodů však k tomu nedošlo. Sluka se vedle bohaté skladatelské
činnosti výrazně zapojil i do českého hudebního a kulturního života. Jeho dílo zahrnuje celou
řadu žánrů a je velice rozsáhlé – a bytostně české. Ať už jsou to jeho komorní skladby,
symfonická a vokální tvorba, nebo tvorba pro děti či hudba televizní a filmová atd. Za mnohé
získal i domácí a zahraniční ocenění a dokonce je po něm pojmenovaný nově objevený
asteroid. Sonáta pro klavír z roku 1988 vznikla na paměť Slukova přítele a spolužáka
z AMU, vynikajícího klavíristy Antonína Jemelíka (1930 – 1962), kterého v pouhých
dvaatřiceti letech zavraždily tajné služby a STB. Jeho umění dnes dokládá jen pár soukromě
uchovaných nahrávek, vzpomínky pamětníků a dedikace významných skladatelů, kteří se
mu obdivovali (mj. Luboš Fišer a Klement Slavický). Jednovětou sonátu otevírá čtyřtaktové
Grave, které se promění do kontrastního, dramatického Appassionata. Následné Allegro
ritmico nastupuje attaca, a přináší hudbu s náznakem jazzu a taktovými proměnami. Prvním
interpretem díla byl 27. 3. 1991 v Praze Aleš Bílek.

V tvorbě Bohuslava Martinů jsou významným způsobem zastoupena díla pro různé dvojice
nástrojů – nejen obvyklé kombinace s klavírem. Patří k nim i dvojice skladeb pro housle a
violoncello, které od sebe dělí plných jednatřicet let. Duo č. 1 H 157 (1927) pochází ze
skladatelových raných let v Paříži a je věnováno jeho přátelům, houslistovi Stanislavu
Novákovi a cellistovi Mauritsi Frankovi. Oproti tomu je Duo č. 2 pro housle a violoncello H
371 pozdním dílem Martinů, komponovaným během čtyř dnů (28. června až 1.čevence 1958)
v krátké přestávce mezi dokončením opery Ariadna a prací na druhé verzí Řeckých pašijí,
během předposledního léta, které skladatel ještě trávil u svých přátel, manželů Sacherových,
ve švýcarském Schönenbergu. Skladbu si u Martinů objednal známý basilejský muzikolog dr.
Ernst Mohr k padesátým narozeninám své paní – a jí také patří věnování – Dédié à Madame
Trauti Mohr-Bally. Duo nezapře typický rukopis pozdního, neoklasicistního Martinů se
stylistickými a harmonickými zvláštnostmi, a je velice půvabné a zábavné. I když tu
především v závěrečné části probleskne i Martinů nostalgie po domově. První věta probíhá
v motorickém pohybu, druhá je lyrický dialog v moll a ve třetí se Martinů opět vrací k durové
tónině a klade na oba interprety ty nejvyšší virtuózní nároky. Bohužel skladatel duo nikdy
neslyšel, rok po jeho dokončení zemřel a skladba měla soukromou premiéru až 4. března
1962 v Basileji. Hráli houslista Hansheinz Schneeberger a cellista Dieler Stählin.
V roce 1920 požádal Maurice Ravela vydavatel Durand, aby přispěl do zvláštního vydání
"La Revue Musicale", věnovaného Claude Debussymu. Příloha obsahovala první větu
Ravelovy Sonáty pro housle a violoncello a další skladby, věnované Debussyho přáteli –
mj. Stravinským, Satiem, Dukasem, Bartókem, Fallou aj. Z této první věty Ravelovy sonáty
se pak rozvinula bohatá čtyřvětá kompozice, ve které se skladatel přiklonil k zcela novým
výrazovým prostředkům, než dosud: použil tu kvartové a kvintové vedení hlasů, připomínající
středověké organum, kvartovou harmonii, příkré disonance, a nezvyklé u něho bylo také užití
bitonality. Pro jeho díla je od 20. let vůbec charakteristické určité úspornější vyjadřování
(snad pod vlivem Stravinského), nezapřou se ani vlivy jazzu a u pozdějších děl také vlivy
Schönbergovy atonality. Omezení na dva nástroje vzalo totiž Ravelovi z ruky jeho velkou
zbraň – umění barevné orchestrální palety, které v téže době využil k orchestraci
Musorgského Kartinek. S kompozicí dua vyloženě bojoval sám se sebou (jak uváděl); přesto
to na kompozici není patrné, snad jen onou nezvyklou drsností vyjadřovacích prostředků.
Práce na Sonátě mu trvala dlouho, od roku 1920 do roku 1922, premiéra proběhla 6. dubna
1922 a hráli Hélène Jourdan-Morhange (housle) a Maurice Maréchal (violoncello). Kritikové
označovali provedení za „masakr“, protože se domnívali (a možná ani ne neprávem), že
interpreti k skladatelovým disonancím ještě nějaké přidali... Ravel, který měl už za sebou
takové „barevné a elegantní“ kompozice jako Španělská hodinka, Dafnis a Chloe či v roce
vzniku Sonáty komponovaný La Valse, označoval sám tuto Sonátu za přelomový bod ve
svém hudebním vývoji.

Jana Vašatová

INTERPRETI

Matouš Zukal 
začal hrát na klavír v sedmi letech. Studoval pod vedením Jitky Němcové na
Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy a na Pražské konzervatoři ve třídě Iva Kahánka. V
současné době pokračuje ve studiu u téhož profesora na Akademii múzických umění v
Praze. Získal řadu významných ocenění v klavírních soutěžích, z nichž jmenujme alespoň
Virtuosi per musica di pianoforte, Broumovská klávesa, Soutěžní přehlídka konzervatoří a
hudebních gymnázií. V letech 2011, 2013 a 2015 se stal laureátem Mladého klavíru Pražské
konzervatoře. V roce 2019 získal první cenu a cenu pro nejlepšího účastníka v Soutěži
Nadace Bohuslava Martinů. Od roku 2019 je stipendistou Akademie komorní hudby a
vystupuje na komorních koncertech pořádaných touto organizací. Účastní se aktivně
mistrovských kurzů a konzultuje u významných zahraničních profesorů (M. Chernyavskaya,
A. Kouyoumdjian, M. Schirmer a další). V letech 2016, 2018 a 2019 absolvoval mistrovské
kurzy v norském Bergenu pod vedením prof. Jiřího Hlinky, Leif Ove Andsnese a dalších
významných klavíristů.

Duo Bohémo – 
Kristina Vocetková a Matouš Pěruška se stali komorními partnery během
svého studia na Pražské konzervatoři. Momentálně studují komorní hudbu v postgraduálním
programu na Ferenc Liszt Academy v Budapešti pod vedením prof. Mezö Pétera. Oba jsou
vítězi mezinárodních soutěží a pravidelně koncertují v Čechách i v zahraničí. Jako duo
získali v Rakousku roku 2015 cenu Bohuslava Martinů a cenu Zoltána Kodályho. O dva
měsíce později se stali absolutními vítězi na soutěži komorních souborů Karl Ditters von
Dittersdorf. V květnu roku 2016 zvítězili na soutěži Concorso musicale citta di Filadelfia
‘Paolo Serrao’ v italské Filadelfii. V roce 2018 vystoupili na festivalu EuroArt, na Hudebním
festivalu Antonína Dvořáka nebo v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora. V
roce 2019 koncertovali v Rakousku v rámci ISA festivalu a také na slavnostním koncertě ve
vídeňském ORF. V listopadu 2019 se stali vítězi Soutěže Nadace Bohuslava Martinů, 
obdrželi cenu za nejlepší provedení skladby Bohuslava Martinů a cenu pro nejlepšího
účastníka v kategorii komorní soubory bez klavíru. Pravidelně jsou zváni ke spolupráci do
větších komorních souborů. V minulosti koncertovali mj. s osobnostmi, jako jsou Miklós
Perényi, Markus Shirmer, Magda Amara, Hagai Shaham, Gilad Karni nebo Jiří Bárta