Dny Bohuslava Martinů 2020 | Bohuslav Matoušek

14. prosince 2020

César Franck /1822 – 1890/
Sonáta A dur pro housle a klavír
Allegretto ben moderato – Allegro – Ben moderato: Recitativo-Fantasia – Allegretto poco
mosso

Bohuslav Martinů /1890 – 1959/
Sonáta č. 3 pro housle a klavír H 303
Poco allegro – Adagio – Scherzo – Lento. Moderato. Allegro

Bohuslav Matoušek (housle) 
Miroslav Sekera (klavír)

SLOVO K PROGRAMU

Přes třicet let varhaník v pařížském kostele sv. Klotildy, dvě desetiletí profesor varhanní hry a
improvizace na konzervatoři a také autor skvělé varhanní hudby… To vše byl César Franck
(1822–1890). Jeho kompoziční dílo v dalších hudebních oblastech však zdaleka není
bezvýznamné; ovšem je pravda, že plného uznání jako skladateli se mu dostalo teprve na
sklonku života. Město Lutych, francouzsky Liège, skladatelovo rodiště, leží v Belgii a jeho
rodiče pocházeli z německé jazykové oblasti, z dnešního Rakouska a Německa, nicméně
César Franck už plně patří francouzské hudební kultuře. Když se rodina přestěhovala do
Paříže, učil se Franck, než se dostal na konzervatoř, u Antonína Rejchy, který jako vážená
osobnost vyučoval nejen na této škole, ale i soukromě. Mezi Rejchovy žáky patřili také
Gounod, Berlioz nebo Liszt, který vedle Wagnera značně ovlivnil Franckovu hudební
orientaci. K jeho odkazu patří jediná, v mezinárodním repertoáru dnes oblíbená symfonie,
kterou dokončil v osmašedesáti letech a která k plně romantickému výrazu přidává
pozoruhodnou příbuznost všech vět danou principem důsledné práce s jedním hudebním
tématem. Při premiéře v Paříži vzbudila Symfonie d moll vcelku chladné reakce, asi i proto,
jak hodně se v ní střetává francouzské a německé dědictví. Hudební řeč skladby totiž
navazuje na vymoženosti harmonií Richarda Wagnera, na polyfonii děl Johannesa Brahmse
a na práci s příznačnými motivy upomínající nejen na Berlioze, ale i na Franze Liszta.
Symfonie však spojuje různé tradice a podněty mistrovsky. A z motivického zárodku pouhých
dvou prvních taktů vyrůstá opravdu zajímavým a ojedinělým, mimořádně logickým a
nápaditým způsobem…

Už méně se od Césara Francka hrají orchestrální díla s měkkými konturami a bohatými
harmoniemi, totiž jeho symfonické básně jako Prokletý lovec, Džinové nebo Psyché. A ještě
méně oratoria Blahoslavenství a Vykoupení, která jsou ovšem skutečnými duchovními eposy
a jejich hudební jazyk zřetelně připravuje cestu impresionismu. Žáky Césara Francka byli
pak Vincent d´Indy nebo Ernest Chausson, kteří spoluvytvářeli ve francouzské hudební
kultuře proud vyznačující se odklonem od národní opery a posléze založením ústavu Schola
cantorum, vysoké školy zamýšlené jako alternativa ke konzervatoři. Schola cantorum
přinesla nový zájem o gregoriánský chorál a o hudbu 16. a 17. století. V symfonických dílech
César Franck, silně spjatý s chrámovou hudbou, nezapře varhanickou praxi, způsob myšlení,
sazbu a zvukovou představivost spojenou s varhanami. Však měl také v nedávno
dostavěném a vysvěceném novogotickém chrámu, kde profesionálně působil, k dispozici
tehdy moderní nástroj z dodnes proslulé varhanářské dílny Aristida Cavaillé-Coll. Právě
v možnostech, barvách a síle takových velkých romantických nástrojů má počátek typická
francouzská varhanní „symfonická“ tvorba…

V komorních dílech se Franckovi asi nejlépe podařilo nalézt rovnováhu mezi emocemi
přispívajícími k inspiraci na jedné straně a mezi dědictvím polyfonie a klasických forem na
straně druhé. Napsal klavírní tria, smyčcový kvartet, klavírní kvintet a Sonátu A dur pro
housle a klavír, která patří ke klíčovým dílům romantického repertoáru. Vyznačuje se
mistrovskou kompoziční logikou, bohatými harmoniemi a modulacemi do vzdálených tónin,
kontrapunktickým umem, promyšlenou motivickou a variační prací beethovenovského typu. 
První věta, kterou je možné chápat jako dlouhou introdukci, exponuje výrazné lyrické téma;
druhá věta, skutečný energický vstup do díla, exponuje jiné téma. Obě se pak ve třetí
fantazijně rozvolněné větě spojují a dávají základ pro kánon, kterým začíná i končí proporčně
dokonale vyvážené finále. Sonáta vzorovým způsobem propojuje moderní romantickou
harmonii s klasickými formami. Franck ji napsal jako třiašedesátiletý. Adresátem byl tehdy
ani ne třicetiletý houslista Eugène Ysaÿe a nová skladba byla myšlena jako svatební dar. Tak
také v Arlonu v srpnu 1886 zazněla. Koncertní premiéru měla pak v prosinci téhož roku v
Musée Moderne de Peinture v Bruselu. I tam ji zahrál Ysaÿe s Marií-Léontine Bordes-Pène u
klavíru. Eugène Ysaÿe pak skladbu pravidelně uváděl po dalších čtyřicet let své umělecké
dráhy a zásadně přispěl jak k její oblibě, tak ke skladatelskému věhlasu Césara Francka.
Zajímavostí je, že existuje i druhá podoba této sonáty pro violoncello a klavír.
Bohuslav Martinů (1890–1959) se narodil v Poličce přesně měsíc poté, co v Paříži zemřel
César Franck. Od dvacátých let pak sám v Paříži žil. Do války s možností vracet se do
Československa, kterou hojně využíval. Od války, kdy se mu podařilo emigrovat do
Spojených států, už ne. Stal se tam díky svým symfoniím a operám i díky skladbám pro
významné sólisty a soubory uznávanou osobností hudebního života. Po válce střídavě žil
v Americe a v Evropě, v ní pak čím dál víc. Komunistický převrat v Československu, studená
válka a další okolnosti ale definitivně zabránily návštěvám doma, tím spíše jeho trvalému
návratu do vlasti, o kterém po válce snil… S neblahým politickým vývojem bylo doma po
určitou dobu spojeno negativní hodnocení jeho tvorby, hodnocení zásadně pokřivené
komunistickou ideologií. Dnes je však zcela jasné, že po boku Smetany, Dvořáka a Janáčka
patří Martinů – stojící na opačném uměleckém pólu než evropská avantgarda poválečných
let a celé druhé poloviny 20. století - ke klíčovým postavám novodobé historie české hudby.
Jeho skladatelská tvorba zrála pod vlivem impresionistů, Stravinského, Pařížské Šestky,
jazzu, neoklasicismu i české nápěvnosti. Během desetiletí došel postupně k hudební řeči
vyznačující se skvělou instrumentací, svěží invencí, nástrojově vděčnou stylizací,
myšlenkovou hloubkou, lyrickým zanícením, dramatickou naléhavostí, říkadlovou
lapidárností i humanistickým patosem. Podstatným klíčem k této jeho jedinečné stylové
syntéze jsou přitom díla hlásící se ve třicátých letech k tradicím českého folkloru a českého
hudebního divadla. Vedle nich ovšem našel ještě před válkou vlastní cestu i pro neobarokní
motorismus a polyfonii, zejména v Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a
tympány, a osobitý výraz pro mohutný symfonismus, kterému dal průchod ve dvou operách –
v Hrách o Marii a především v Juliettě. Nepřekvapuje proto, že se v New Yorku jako zralý
padesátník konečně poprvé odhodlal k ovládnutí formy symfonie. V listopadu 1942 měla
v Bostonu premiéru první, v říjnu 1943 v Clevelandu druhá, v roce 1944 pracoval v létě na
venkově na třetí, která měla později premiéru v Bostonu.

Sonátu č. 3 pro housle a klavír, H 303 Martinů dokončil po měsíci práce v prosinci 1944, to
už byl zase zpět ve velkoměstě, jehož nekonečná síť ulic a avenue v něm vyvolávala stesk
po vlasti i po Paříži. O rok později měla sonáta premiéru v newyorské Carnegie Hall. Hráli
Angel Reyes na housle a Artur Balsam na klavír. Její rukopis je nezvěstný, existuje jen
reprodukce autografu. Tiskem vyšla v roce 1950 v New Yorku u nakladatelství Associated
Music Publishers. Jde o skladbu hodně odlišnou od jeho předválečných komorních děl. Je
podobného rodu jako Třetí symfonie, o které se v Americe psalo po premiéře jako o symfonii
„vzdoru, mužné vzpoury, pevného odhodlání“, jako o skladbě, která „vyzývá osud“, a vyzývá
ho „zpříma, bez velikášství“. Houslová sonáta je od začátku podobně dramaticky pádná.
V první větě upoutá pozornost i brilantní, rovnocenný part klavíru. Adagio koncipoval
skladatel jako klidné neobarokní preludium, v němž nedominuje zpěvnost, ale během vývoje
hudba nakonec dospěje k výrazné lyrice. Další věty pak nezastírají určitou principiální
příbuznost s Dvořákovou hudbou a nakonec prozrazují, že jsou dokonce už předzvěstí
pozitivně vyznívající Čtvrté symfonie, na které autor pracoval na jaře 1945. Scherzo sonáty
je opravdu mistrovské. Martinů v té souvislosti prozradil, že ho chtěl při komponování
přechodně přeskočit, ale že to nešlo. Teprve po jeho dokončení byl schopen najít hudební
myšlenky a materiál pro finále sonáty… To je po vážném úvodu nakonec radostné, téměř
taneční, až do posledních taktů letící vpřed. 

Petr Veber

INTERPRETI

Bohuslav Matoušek 
studoval na HAMU v Praze, v roce 1969 se zúčastnil mistrovských
kursů u A. Grumiauxea v Curychu a poté u N. Milsteina. Díky švýcarskému stipendiu
studoval u W. Schneiderhana v Lucernu. V roce 1977 byl pozván do Japonska k tokijskému
Yomiuri Nippon Symphony Orchestra, kde působil jako sólista a koncertní mistr. Po návratu
z Japonska v roce 1980 působil 15 let jako primárius Stamicova kvarteta, které dosáhlo
během své činnosti řady významných mezinárodních cen a úspěchů. V současnosti se
Bohuslav Matoušek věnuje jak dráze sólového a komorního hráče tak i pedagogické činnosti.
S Českou filharmonií a dirigentem Christopherem Hogwoodem natočil kompletní dílo
Bohuslava Martinů pro housle a orchestr.

Miroslav Sekera
 studoval na Pražské konzervatoři a HAMU u docenta Miroslava Langera. V
roce 2002 se stal vítězem mezinárodní soutěže J. Brahmse v rakouském Portschachu. Jako
sólový i komorní hráč navštívil prestižní pódia ve Vídni, Washingtonu nebo Tokiu. Pravidelně
spolupracuje s Českým rozhlasem, předními českými orchestry a festivaly. K jeho stálým
uměleckým partnerům patří houslista Josef Špaček, mezzosopranistka Dagmar Pecková, či
hornista Radek Baborák. V roce 2016 debutoval ve Dvořákově síni pražského Rudolfina v
rámci cyklu “Světová klavírní tvorba”. Minulý rok vystoupil na klavírním festivalu R.
Firkušného. V roce 2019 koncertoval po Japonsku s legendárním cellistou Tsuyoshi
Tsutsumi a v témže roce vystoupil jako sólista na mezinárodním festivalu v japonské
Karuizawě. V dubnu vydal Supraphon jeho sólové CD s díly F. Liszta a B. Smetany.