ÚT
Glosy Jakuba Hrůši #5
Milí čtenáři,
cítím velkou vnitřní radost – měsíc květen pro mne znamenal opravdovou věrnost české hudbě, a tím i onomu pozoruhodnému projektu Roku české hudby, který právě tak intenzivně prožíváme. Ve sféře Martinů mi pak nastalo vzácné soustředění na jediné jeho dílo, kterým byl Violoncellový koncert č. 1. Měl jsem možnost jej provést postupně se dvěma fenomenálními, a přitom velice rozdílnými sólisty: nejdříve se Sol Gabettou v novém Hudebním centru v Helsinkách a posléze s Johannesem Moserem ve vídeňském Musikvereinu. Dílo v obou případech zaznělo ve skvostném sólovém uchopení a v obklopení pravými klenoty naší hudebnosti.
Musím se Vám svěřit, že existují případy, kdy se ono národnostní škatulkování, jež neustále potkávám a jež se jinak může jevit až trochu protivným, stává ozdobou a ctí mého profesního života a vnitřního prožívání. Zamyslím-li se s Vaším laskavým svolením, co vše krásné jsem měl (a budu ještě mít) tu čest od začátku do konce sezony 2014/15 zejména (ale nejen) v zahraničí provést, je mi dobře na duši. Dovolte mi, prosím, malý přehled, čím vším jsem se mohl ve sféře české hudby těšit:
Smetanovou Šárkou a Dvořákovou Šestou v Los Angeles (s Losangeleskou filharmonií), Janáčkovým Otčenášem a Věčným evangeliem a Dvořákovým Te Deum v Amsterdamu (s Filharmonií Nizozemského rozhlasu), Sukovým Asraelem v Antverpách (s Královskou vlámskou filharmonií), Martinů Polní mší a Vranického Symfonií charakteristickou pro mír s Republikou francouzskou v Praze (s PKF – Prague Philharmonia), Smetanovou Vltavou a Dvořákovou Osmou v Montréalu (s Montréalským symfonickým orchestrem), Dvořákovým Zlatým kolovratem a Janáčkovým Tarasem Bulbou v Clevelandu (s Clevelandským orchestrem), opětovně Tarasem Bulbou v Moskvě (s Ruským národním orchestrem), Dvořákovým Nokturnem, Martinů Hobojovým koncertem a znova Sukovým Asraelem v Tokiu (s Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem), všemi čtyřmi erbenovskými symfonickými básněmi Antonína Dvořáka (Vodníkem, Polednicí, Holoubkem a Zlatým kolovratem) v Praze (s PKF – Prague Philharmonia), Dvořákovou Devátou (Z Nového světa) v Melbourne (s Melbournským symfonickým orchestrem), Janáčkovými oběma svitami z Příhod lišky Bystroušky (Talichovou / Mackerrasovou a Jílkovou) a Dvořákovým Houslovým koncertem a Zlatým kolovratem v Paříži (s Filharmonickým orchestrem Francouzského rozhlasu), desetkrát celou Janáčkovou Její pastorkyní v Helsinkách (ve Finské národní opeře), Dvořákovou Pátou v Lucemburku (s Lucemburským filharmonickým orchestrem) a Kolíně nad Rýnem (se Symfonickým orchestrem WDR), Martinů Toccatou e due canzoni tamtéž a v Ottawě (se Symfonickým orchestrem Národního střediska umění), Dvořákovým Vodníkem a Janáčkovou Symfonietou v Dallasu (s Dallaským symfonickým orchestrem), opětovně Talichovou / Mackerrasovou svitou z Lišky Bystroušky a Dvořákovou Sedmou v Baltimoru (s Baltimorským symfonickým orchestrem), Janáčkovou Žárlivostí, Symfonietou a Glagolskou mší, Smetanovou předehrou k Prodané nevěstě, Dvořákovými všemi třemi slavnými koncerty pro sólové nástroje a orchestr a jeho Osmou a Sukovou Pragou, Fantastickým scherzem a do třetice Asraelem v Londýně i jeho okolí (s Philharmonia Orchestra), Kabeláčovým Mysteriem času, Martinů Violoncellovým koncertem č. 1 a Janáčkovou Symfonietou v Helsinkách (se Symfonickým orchestrem Finského rozhlasu) a týmž programem, obohaceným ještě o Tarase Bulbu, ve Vídni (s Rozhlasovým symfonickým orchestrem ORF), Schulhoffovým Koncertem pro smyčcové kvarteto a dechy a Dvořákovými Svatebními košilemi na Pražském jaru (s PKF – Prague Philharmonia, Pavel Haas Quartetem a Pražským filharmonickým sborem), znova jeho třemi symfonickými básněmi podle Erbena (bez Kolovratu) (čímž se dostávám k blízké budoucnosti) na festivalu Concentus Moraviae ve Žďáře nad Sázavou (s PKF – Prague Philharmonia), jeho Stabat Mater v Paříži, resp. katedrále v Saint-Denis (s týmž naším sborem jako u Košil a s již dříve jmenovaným tamním orchestrem), Sukovou Pohádkou z Radúze a Mahuleny i Pohádkou léta zase v Tokiu (s „mým“ místním orchestrem), Dvořákovým Violoncellovým koncertem č. 2 v Sydney (se Sydneyským symfonickým orchestrem) a Smetanovou kompletní Mou vlastí v Melbourne (s Melbournským symfonickým orchestrem). Sólisty byli či budou namátkou Audun Iversen, Tomoyuki Hirota, Frank Peter Zimmermann, Karita Mattila, Arabella Steinbacher, Lukáš Vondráček, Truls Mørk či zmínění Sol Gabetta a Johannes Moser.
Jsem si vědom „katalogizační“ nepatřičnosti podobného seznamu zde, ale byl jsem v minulých dnech sugestivně upozorněn na to, že jsem celosvětově bezkonkurenčně nejzanícenějším propagátorem české hudby v jejím oslavném roce, a přepadla mě jednak pochyba, je-li tomu skutečně tak, jednak také pocit jakéhosi těžko definovatelného uspokojení. Když jsem se probral vším tím, co mě potkalo nebo čeká v této jediné sezoně (a to jsem zcela pominul druhou půlku repertoáru z ranku světové tvorby), zůstal jsem nad tím stát (resp. sedět) v němém úžasu... A jelikož nepracuji s žádným poradenstvím typu PR, rozhodl jsem se být hrdobcem a představit tento opulentní seznam veřejnosti (= Vám).
Nekonala se tentokrát ostatně žádná žurnalistická zpochybnění Martinů ani jakéhokoli jiného z výše uvedených velikánů (ke kterým ještě s lehkou smělostí soukromě započítávám milovaného Gustava Mahlera), ba naopak, setkal jsem se exkluzivně s obdivem pro bohatství české kultury, z kterého můžeme neohraničeně týt a kterým se můžeme pyšnit. Zejména vídeňská štace byla v tomto ohledu pronikavá. Slavný zlatý Musikverein bouřil z obou stran hrany pódia a bylo těžko povědět, zda více uspěl Kabeláč, Janáček, či Martinů. Věděl jsem však jistě, že onen třetí jmenovaný („náš“ Martinů) představoval nezbytný kontrast ke svým patetickým a dramatickým kolegům a že jeho nesentimentální nostalgičnost dokázala zdravě dojmout jak Fina, tak Rakušana.
Jak vidíte, můj dnešní příspěvek se s nechtěným zoufáním vyhýbá pointě – žádná totiž není připravena. Bude tentokrát tedy přece více malou glosou než čímkoli podnětnějším. Přesto bych se vám ještě na závěr rád svěřil se zajímavou zkušeností týkající se Martinů.
Byla mi v půlce měsíce svěřena možnost konverzovat před televizními kamerami s okouzlující Sol Gabettou o skladatelově díle, jež jsme v Helsinkách prováděli, a naše roztomilá debata nás zavedla na téma Martinů typické nostalgie. Hledali jsme pro ni pramen, podnět a důvod – a já jsem si maně připomněl milované intonace Symfonických fantazií či Otvírání studánek. Líčil jsem, jak obtížná životní situace to vůbec pro Martinů byla (nebývá to vždy obecně známo), když se – po již tak notně dlouhé, i když dobrovolně zvolené, kulturní emigraci v Paříži v meziválečné době a okolnostmi prakticky vynuceném odchodu do Spojených států během 2. světové války – posléze zdráhal vrátit domů z obavy před nesvobodou a bolestivým názorovým třeskem, který by musel nutně nastat v konfrontaci s vedoucí komunistickou stranou a nastalým režimem v jeho rodné zemi. Tam, v těchto pozdních dílech (z nichž jsem si našel nejintimnější poměr dosud právě k Symfonickým fantaziím a pak ještě k Parabolám), se promítá táž touha po domově a lidech v něm, kterou známe v nejmarkantnější podobě u Dvořáka v jeho Violoncellovém koncertu h moll. A protože je druhá věta díla, jež jsme se Sol hráli, nesmírně nostalgická a melancholická, a celý koncert byl definitivně dokončen teprve v 50. letech, bezděky jsem ve své mysli přisoudil zde vyzpívaný výraz touhy a všelikého jiného citu právě prožitku smutku ze vzdálenosti domova. V tu ránu jsem si však uvědomil, že Martinů skládal svůj první koncert pro violoncello mnohem a mnohem dřív, ve své rodné Poličce, doslova v lůně svého zrodu. Najednou mi bylo jasné, že ve své duši našel již tehdy emocionální rozměr, kterému se o mnoho let později dostalo hlubokého uplatnění právě v intonacích již bytostně a nefalšovaně prožívané touhy po dalekém domově. Připomněly se mi tím další podobné případy v dějinách hudby a umění. Vzpomeňme takového Josefa Suka, mimochodem Martinů učitele. Nemít v sobě niterný sklon k tragičnosti a důvěrnému, autentickému vyjádření bolesti, nebyl by později schopen přetavit životní ránu smrtí svého tchána a milované ženy v důstojenství očistné symfonie Asrael. A památeční dedikant této veliké Sukovy skladby sám, Mistr Dvořák, se na posledních stránkách své slavné tklivé violoncellové skladby jistě rozhořel týmž sladkobolem a rozezněl touž strunu ryzí lásky, (s) kterými žil už dávno v dobách raných erotických a nadmíru osobních písní.
Duše všech krásných lidí procházejí labyrintem změny, přesto se však buď zanítí pro nejzazší hloubky výrazu a krásy již velice brzy, byť třeba nedokonale, nebo často už nikdy. Ba kéž by byli mnozí géniové pravého citu v hudbě postupně neztratili vnitřní spojení s ním jen proto, že jsou již unaveni, realizovali se plně nebo až příliš poznali nespolehlivost běžného světa a stali se až příliš otřelými...
I kdyby to bylo to jediné veliké, co se jako interpret mohu učit, když se dotýkám na jedné straně životní poutě Beethovenovy, Janáčkovy, Mahlerovy, Čajkovského či Sukovy a na druhé straně kontrastně osudu Lisztova, Straussova, Novákova či Stravinského, rozechvívám se vědomím, že umělecké cestě na tomto světě není nikdy konce a že její horizonty nám zůstanou navždycky zahalené jako tušené jistoty a polozjevená tajemství.
Praha, 31. 5. 2014