ÚT
Glosy Jakuba Hrůši #7
S přáním krásného podzimu Vás, milí čtenáři, opět oslovuju svými zápisky z koncertních cest s akcentem na hudbu Martinů. Musím se Vám upřímně doznat, že jsem původně myslel, že budu psát i v červenci a srpnu, ale jak jste si třeba všimli, nepsal jsem. Má mysl byla v jiných zákoutích života. O to raději se k Vám obracím po dvouměsíční přestávce.
Dnešní sdílení s Vámi bude mít s Vaším dovolením formu denních glos. Snad není náhodou, že nejvíce vnitřního klidu a profesionálního nadhledu, které umožňují relativně bez starostí usednout k formulacím pár postřehů z každodenního hudebního zápolení, mohu nalézt zase jednou v milovaném Japonsku...
Preludium
Před několika lety navrhuju „svému“ Tokijskému metropolitnímu symfonickému orchestru, aby se na jednom z mých koncertů ujal „neznámého skladatele“ Bohuslava Martinů. Rád s ním sdílím, že mou oblíbenou symfonií je Třetí, která se celkem málo hraje. Japonští partneři ji na moje přání zařazují (roku 2010) na náš pravidelný abonentní koncert v „Bunka Kaikan“, a to dokonce do druhé, závažnější půlky (vedle Liszta a Chopina). Ještě do onoho koncertního večera samého mi není jasné, zda to třeba nebylo příliš odvážné. Na zkouškách hudebníci poznávají neznámý jazyk, perou se s ním a občas zakroutí hlavami nad složitostí všudypřítomných synkop. S vkladem své pověstné preciznosti však nad skladbou vítězí na plné čáře. Publikum v sále navzdory tichému konci díla po jeho doznění bouří.
Kuju železo, dokud je horké. Hned sestavujeme jeden z mých dalších programů – nominálně i fakticky geniální kombinaci Symfonických fantazií (Martinů) a Fantastické symfonie (Berlioz). Troufalý nápad je opět s nadšením přijat, byť může hrozit, že se program nebude vzhledem k nepřítomnosti sólisty (a navzdory větší a větší obeznámenosti Japonska s mým jménem) dobře prodávat.
Když se o měsíce později s orchestrem dostáváme ke studiu tohoto opusu, překvapuje mě, o kolik flexibilnější je reakce tělesa hned na první zkoušce (a později i samozřejmější reakce publika na koncertě). Na rozdíl od Třetí tahle Šestá (jak jsou někdy Symfonické fantazie zvány) rozhodně nezní, jako by ji muzikanti nikdy předtím nehráli. Jsem unešený tím, že se s Japonci mohu pouštět do věrného čtení autorova zápisu, co se týká veškerého frázování, dynamických nuancí či tempové smělosti. Již v půlce zkouškového procesu mám pocit, že bychom s výsledkem klidně mohli jít hrdě před posluchačstvo.
Zase kuju železo, dokud je horké. Jednou z běžných abonentních řad orchestru jsou tzv. „Portréty skladatelů“. V jednom večeru se pak hraje vždy jen jediný autor. Navrhuju Martinů. Návrh je jednomyslně přijat. K tomu podotknu, že bych si přál představit tohoto milého tvůrce i v jiné než symfonické rovině (další volbou, tentokrát orchestru samého, resp. jeho managementu, je relativně populární a entuziastická Čtvrtá) – a zmiňuju se o kantátové tvorbě, konkrétně o Kytici (již miluju a víckrát jsem dělal) a o Gilgamešovi (kterého miluju a nedělal jsem zatím bohužel nikdy, krom jiného i z úcty k úchvatným provedením jiných, na předním místě Jiřího Bělohlávka). Za pár dní dostávám odpověď: Orchestr přijímá Kytici (zápolíme v komunikaci s anglickým překladem [podobně jako u Špalíčku]) a souhlasí s tím, abych přivezl „naše“ pěvce. Instituce se zase zaručuje za svrchovanou kvalitu japonských sborů (smíšeného i dětského). Tentokrát padá volba na profesionály. Jsem rád, byť po zkušenosti s Glagolskou (2010) a Dvořákovým Stabat Mater (2011) vím, že i nadšení amatéři tu zastanou (třeba s menšími hlasy) skvělou práci.
Mezitím ono horké železo ne a ne zchladnout. Po krátkém váhání na straně nově nastupujícího managementu se na tlak orchestrálních muzikantů prodlužuje má hostovská smlouva a Martinů se (společně se Sukem) stává „projektem“. Do konce svého působení titulárně stálého hostujícího dirigenta (podle všeho 2018) provedu ledaco ze Sukova stěžejního symfonického díla a snad i všech šest symfonií Martinů. Ve spojení s takovým postupným uchopením všech (čtyř) symfonií Brahmsových bych si těžko mohl přát krásnější náplň svých návštěv této v profesní rovině země zaslíbené...
Ouvertura (knihovnická)
Když se s ročním předstihem před zahájením práce na Kytici a Čtvrté symfonii potýkám v Tokiu se Sukovým Asraelem, navštěvuje mě místní archivářka, vpravdě úkaz z nejvzornějších, a otvírá se mnou „rutinně“ otázku používaných materiálů a přesných údajů o partituře. Čtvrtá „neklade odpor“, zato u Kytice je to trochu složitější. Jsem znova a znova „udoláván“ profesionalitou (i) tohoto oddělení instituce. Detaily, které řešíme, jsou pro mě s oním odstupem (a v momentálním ponoru do Suka) až úděsně fascinující. O půl roku později, když se pro změnu potýkám se Svěcením jara a Pohádkou léta, dostávám od archivářky (mimochodem krásné ženy) několikastránkový seznam chyb, jež našla v partituře a partech Kytice, abych se o nich vyjádřil – budeme-li je opravovat, nebo nikoli. Zůstává mi rozum stát nad tím, že množství těchto chyb ještě nikdo, kdo do té doby Kytici z oněch již používaných materiálů provozoval, neopravil. Některé jsou sporné (v názoru na mnohé otázky harmonie Martinů se dirigenti i neúčinkující experti liší), některé však zdaleka ne. Zmocňuje se mě pocit, že až přiletím po dalším půlroce do Tokia, abych dílo zkoušel, nebudeme mít žádné starosti. Tedy kromě těch čistě uměleckých, muzikantských...
Den první aneb Japonská bohemistika
Na večer je naplánována zkouška se smíšeným a poté i dětským sborem (New National Theatre Choir & The Little Singers of Tokyo). Před tou první, dvouhodinovou, potkávám sbormistra (jak se ukáže později, je o rok starší než já.) Sděluje mi, že pěvců bude 49. Trošku se leknu, neboť dosud s námi v Japonsku účinkovaly výhradně sbory veliké, a přesto nikdy nepřišlo skutečně dost zvuku. Vstoupím do zkušebny a setkávám se se sympatickými tvářemi poměrně mladě vypadajícího tělesa. Některé zjevy jsou nevýrazné, nacházejí se tu však i individuality „expresivnější“. Všímám si v drtivé většině hezkého oblečení a u dam některých krásných účesů, převahy vysokých podpatků a (tím i) vzpřímeného držení těla. Hned v prvních minutách zkoušky zjišťuju, že tento sbor umí na Japonce opravdu zdatně anglicky. Přičítám to i jeho profesionální frekvenci v operním světě a mladému průměrnému věku. Spouštíme zkoušku Sestry travičky, první zpívané části Kytice. Dokonalý rytmus a intonace. Vposlouchávám se do češtiny, která byla do té chvíle mým největším otazníkem, a slyším, že všemu rozumím. Zkusmo dokonce zavírám oči – nechce se mi tomu věřit. Dosud jsem s japonskými sbory dělal pouze německé, staroslověnské a latinské texty. Jen kvalita některých samohlásek (všechny vyznívají „zavřeněji“, zejména „u“, jež zní až „přehlasovaně“) a ještě méně souhlásek (přílišné zaobírání se jejich shluky a občasné přídechy) nám zabere chvilku s opravami. Vysvětluju a „předzpívávám“ (uvozovky v mém případě nutné!) frázování některých „acappellových“ míst (Milá nad rodinu) a dodávám sboru odvahu k větší expresivitě a zpěvnosti (o rytmus se nemusím starat – i kdybych opisoval ve vzduchu třeba elipsoidní kruhy, budou sezpívaní). Vím (a slyším), že smysl a děj textu znají dokonale. Pomůže však, když je ponouknu, aby více prožili některá slova s citovou náplní (chvíli se zdržíme na „mamičce“ a „tatíčkovi“ a na „tuhém“ vězení). Znova mám lehké rozpaky nad tím, že vlastně musím své „svěřence“ občas nabádat i k větší „lenosti“ a „ledabylosti“ (s trochu tolerance klidně i bez uvozovek!). Tohle nás ve škole věru neučili...
Končíme o dobrou půlhodinu dřív, a protože se chýlí pozdní večer, ptám se, jestli mohou děti nastoupit i dříve. Odpověď je: Ano, jsou připravené. Setkání s (tentokrát věkově zralou) sbormistryní mě zbavuje pochyb, zda nebudu muset pracovat „na dětský způsob“. Jak se ukáže, sama s dětičkami, jejichž věk se rozprostírá zhruba mezi nějakými, tuším, pěti a dvanácti či třinácti lety a u nichž je drtivá převaha holčičího pohlaví, jedná vlídně, ale jako s dospěláky. Žádné „přežvýkávání“ hudebních přání a požadavků do infantilní polohy – komunikuje se v „normálních“ hudebních termínech (sám se občas dopustím zbytečného podcenění „druhé strany“ – není třeba zdlouhavě vysvětlovat, „že mají zpívat, jako by onu melodii ,hladili‘,“ stačí říct „cantabile“; není třeba opakovaně předzpívávat, že ve slovech „jabko okusili“ se má druhé „o“ znova vyslovit, sbormistryni stačí pravit: „No liaison!“, a je to). Když ten večer podruhé vstoupím do zkušebny, děti, seřazené v řadách, se na povel postaví a pozdraví. Ano, jistě, je to jako „ve třídě“, ale na jediném obličejíčku neshledávám známku neochoty či donucení. Mé „zkaženější já“ si téměř až přeje, aby se alespoň na těchto dětech ukázalo, že je čeština „nezpívatelný“ jazyk (kolikrát jsem jen tuto vágní průpovídku slyšel od světových operních pěvců!). Tentokrát však nemám už vůbec co opravovat – vypíchnu skutečně jen onu „liaison“ (a to ještě s lehkým pocitem provinilosti, neboť vím, kolik českých „profíků“ k její nerealizaci vůbec nepřihlíží). Zaujme mě ještě jeden detail. Když ke svému sboru mluví jeho zkušená sbormistryně, požaduje na každou svou připomínku odpověď – a v případě sboru pochopitelně sborovou (jakou taky jinou!). Japonské sbory (i orchestry!) také běžně odpovídají na pozdrav dirigenta – je to přece slušné. Klepání do pultíků jako výraz spokojenosti tu nezažívám (byť vím, že se milujeme), ale každé ráno probíhá obousměrné zdravení (v japonštině).
Zkouška s dětským sborem (plánovaná jako hodinová) je za dvacet minut (nebo možná ani ne) hotova. Sice je jejich výstup i od Martinů krátký (pouhá Koleda), zato si moc dobře vzpomínám, jak mi na to při některých dřívějších nastudováváních byly i desítky minut málo...
Den druhý aneb Orchestr na vlnách (nejen) Martinů
Na druhý den mě odpoledne očekává orchestr. Zahajujeme symfonií. Neutuchající synkopy jsou na chvíli malý problém – v této Čtvrté jsou zejména v první větě a triu druhé skutečně oříškem. V poměrně rezonujícím sále na periferii Tokia (co bychom za takový prostor dali kdekoli Česku!), kde orchestr zkouší, protože se „Bunka Kaikan“ opravuje, soustavně upozorňuju také na kvalitu nižší úrovně dynamiky – zejména proto, že když ji na vyzvání rádi realizují, není tak báječně expresivní jako síla od mf výš. O malou chvíli později (prakticky pokaždé hned při druhém zahrání) se synkopy usazují a rytmy září čistotou. Nastává to těžší – vdechnout jim život. I to ale jde. Tady vysvětlování příliš nepomáhá, zato předzpívávání (předmumlávání) skvěle. Na zkouškách zde je asi nejčastěji používaným slovo „linie“, případně „zpěvnost“ („zpěvně“). Zřídkakdy musím říct cokoli, co by se týkalo souhry. – Scherzo, malou oslavu motoriky, by snad mohli hrát z listu rovnou na koncertě. Tam, kde jde o to „držet něco, co se předtím pevně nasadí“, nezakolísají vlastně nikdy. Rozumím i vnitřním hlasům a „podružným“ rytmům – a pomyslně se před orchestrem zase jednou ukláním. Vzápětí však nastupuje trio – jedna zpěvná synkopa za druhou –, a já si uvědomuju, že to, co je od Martinů myšleno jako oddech a intermezzo, je pro Tokijské paradoxně náročnější výzva. Po desítkách minut zápolení však již slyším, jak dokážou rytmické ježatosti přednesově (smyčce pravou rukou) „pohladit“. – Na pomalé větě (Largu) ocením schopnost soustředění a vytvoření krásné srozumitelnosti i tam, kde je proud „stojatější“ a teče pomalu. – Na finále péči o balanc (pravda, to asi až tak napotřetí) a už napoprvé dechberoucí virtuozitu.
A pak čteme Kytici – dnes ještě bez zpívání. Pokouším se vysvětlovat, o čem jsou tyto krásné folklorní básničky, a po pravdě řečeno se mi to nedaří. Tato sugestivní a prostá lidová moudra vyznívají, jsou-li řečená prozaicky a mluvou každodennosti, triviálně. A není snadné zachytit jejich ducha, nepromlouvá-li se v rodném jazyce – ani pro Japonce, ani pro Čecha. Dvakrát to zkusím – a jsem sám překvapen, jak drasticky příběhy Kytice vypadají. Mí spolupracovníci mě však dokonale odzbrojí. Po pauze se podívám kolem sebe a vidím, že značná část osazenstva drží v rukou kopie doslovných japonských překladů textové předlohy. Později, když budou zpívat sbory a někteří hráči budou mít „tacet“, zaznamenám, jak tito sledují slovo od slova, o čem je řeč.
Ještě malou odbočku k tomuto fenoménu, malé postesknutí. Na Západě (a v Česku obzvláště, i když zdaleka nejen tam) se dnes na zkouškách orchestrů běžně děje, že hudebníci, kteří nemají zrovna co intenzivně na práci (počítají pauzy), třímají mobily a surfují po internetu nebo píšou zprávy či maily. Občas překonám nechuť k víření atmosféry (dělání „dusna“) a „pacifikování“ kolegů „jako ve škole“ a vůči tomuto habitu se vymezím. Nedělám si však iluze – mobil položený na pultě ze strany odvrácené od dirigenta samozřejmě není vidět. (Ostatně v minulosti tuto roli plnily časopisy a noviny.) Často jsem se nad tím smutně zamýšlel a uvědomil si, že to jistě není žáden med, když má člověk v orchestru opakovaně čekat a „nic nedělat“. Vlastně mám pro to v oněch rozměrných úsecích pomlk, kterými musí procházet někteří z hráčů (a kolikrát denně!), jakési lidské pochopení (byť je to – upřímně řečeno – z hlediska pracovního nasazení jako takového vlastně absurdní věc). Obzvlášť když pak takový „hříšník“ vezme následně nástroj do ruky a zahraje naň skvostně, odzbrojujícím způsobem krásně. Jiná otázka ale je, když takové brouzdání opakovaně zapříčiňuje, že je dotyčný myslí zcela mimo, a je-li žádán o spolupráci, trvá desítky sekund, než si to uvědomí a než se vůbec najde (nemluvě o náladě, do které se má dostat). To je vlastně to hlavní – přece jen málokdo to však dokáže s mobilem v ruce (či na pultě).
V japonském orchestru (aspoň v těch, ve kterých jsem měl tu čest být) jsem takovou věc nezažil, a pokud ano, aniž bych o tom věděl, neprojevilo se to nikdy nijak záporně. Podívám se dnes na trombonistu, který má v celé volné větě pár tónů, a vidím, jak pozorně poslouchá a přikyvuje, když se to či ono začíná dařit; obrátím-li se na vedle sedícího trumpetistu, trombonista vnímá, co po něm žádám – a přijde-li na jiném místě k místu s podobným hudebním problémem, automaticky je už vyřešen – trombonista samosebou převezme to, na čem jsem se předtím dohodl s jeho kolegou. V pauze se mnou pak takový muzikant (trombonista byl jen jedním z příkladů) rozmlouvá o tom, jak je hudba, kterou hrajeme, nádherná. Aby mi bylo rozuměno: Takoví fantastičtí hudebníci jsou na Západě a v Česku samozřejmě taky – a je jich mnoho! Ale...
(Abych však byl spravedlivý: V Japonsku se zase občas stane, že únavou zmožený muzikant během zkoušky, tj. během pauz, usne – a dirigent ho musí probouzet. Není neznámou věcí, že ruch každodennosti a pracovní a jiné pravidelné nároky Japonce zmáhají víc než lidi v jiných zemích.)
Večer přivítám na klavírní zkoušce „naše“ zpěváky, které jsem si vybral a na které jsem se těšil: Yukiko Šrejmovou Kinjo, Markétu Cukrovou, Petera Bergera a Adama Plachetku. Skoro všichni Kytici již zpívali – a práce nám jde od ruky. Jsem nadšený tím, jak vyznívají citlivá, folklorní místa, jakou slyším ryzost a neokázalost, když se zpívá část s názvem Kravarky – halekačky dívek z kopce na kopec. A pojímám pocit jistoty, že toto obsazení Kytice se u japonských nadšenců hudby (včetně těch interních) setká s přívětivým či dokonce mimořádným ohlasem.
Den třetí aneb Orchestr plný dirigentů
Dopoledne pracujeme na symfonii, odpoledne na Kytici. Systém zkoušení je tu ve „dvojácích“ (dvojitých frekvencích) úžasně efektivní a příjemný. Začíná se v 10.30 (!), zkouší se hodinu (tj. maximálně hodinu); pak nastává 15minutová pauza. V 11.45 pokračujeme dalších 45 minut. Jde se na oběd (60 minut). Odpoledne (od 13.30) totéž jako dopoledne. Konec v 15.30. – Kolik jiných orchestrů by si přálo takovou stručnost a jasnost! Kolik by jich však přišlo tak dokonale připraveno, že na zkoušce jde vlastně jen o „doladění souhry“ a o hledání toho pravého charakteru výrazu?
„Mí“ Japonci mě sice „ubezpečují“, že se tak vzorně připravují, „protože diriguju já“, ale já vím, že je to jen zdvořilostní fráze. I co se týká dotazů a poznámek k tomu či onomu, je pro zdejší hudebníky předně trapné zdržovat kolegu. Co je jen možné, vyřeší se individuálně. Dotazy na dirigenta nahrazuje ve velkém množství případů pohled dotyčného do partitury. Jak jsem během let zjistil, patří k běžné rutině tělesa (ať už to má na povel kdokoli) rozdistribuovat mezi orchestrální hudebníky během přípravy kopie (nebo i originální exempláře) dirigentské partitury. Má-li ten či onen hudebník nějakou lapidární pochybnost, prostě se podívá do not. Smyky či dýchání zásadně nečiní v rámci skupin potíže a nezpůsobují odpor.
Odpoledne máme první ze tří odpoledních zkoušek (počítám-li v to i generálku v den koncertu v Suntory Hall), kdy pracujeme na Kytici s celým aparátem. (V té souvislosti si uvědomuju, že jsem ještě nezažil, že by se v „Tokyo Metropolitan“ někdy nějaký muzikant omlouval, že nepřijde!!) Během dní se dolaďují i takové věci, jako je rozmístění nástrojů (zejména důležitých dvou klavírů) na pódiu. Vše jde hladce a od ruky, sbory (předně ten dětský) i sólisté sklízejí (zasloužené) uznání orchestru v podobě potlesku. Žádám muzikanty, aby byli citlivější vůči dětičkám. Spotřebuju na to jednu větu: „Hrajme doprovod v Koledě, moc prosím, citlivě, jako komorní hudbu.“ To stačí a vše zní zase o poznání krásněji. Na konci zkoušky s dětmi nastává má obligátní japonská prosba o usmívání se. (Chcete-li, tak to by snad byla jedna „vada“, jíž se vyznačují tyto krásné místní kolektivy. Není tu snadné se soustředit, a přitom mít usměvavý „body language“. Dětem to však kupodivu jde líp než dospělým!)
Den čtvrtý aneb Obrušování hran
Probíhá vlastně na chlup stejně jako den předchozí (v polední pauze i gastronomicky; večer však s česko-slovensko-„českojaponským“ castem nenavštěvujeme restauraci se sushi, nýbrž – k nevyslovenému zklamání – japonského „Itala“). Podle očekávání je dnešní den vlastně generálkou – a již ráno avizuju, že půjde vše jako po másle. (Večer sdílím v rozhovoru se svými pěvci: Proč mi jen v Japonsku nikdy nedělá problém končit zkoušky dřív?!) Pracujeme na autenticitě výrazu – v duchu si přeju, abych od svých kolegů-krajanů slyšel vedle uznalé poznámky o tom, že je zpívajícím Japoncům krásně rozumět a úžasně to umějí, ještě slovo o tom, že už trefují ducha skladby. Obrušujeme tenorům a basům rytmické hrany a vléváme sopránům a altům do výraziva více měkkosti a niternosti. Zdá se mi, že se obojí opravdu stává – a věřím, že to není jen tím, že slyším to, co si slyšet přeju. Teprve eventuální nahrávka by mi (jako vždy) „nalila čistého vína“.
Den pátý – koncertní aneb Finále
Přišlo na „lámání chleba“ a koncertujeme. Předtím se však ještě odehrává odpolední generálka. Začínáme sice druhým číslem (Kyticí), ale zahrajeme prakticky vše. Ukazuje se, že je to potřeba – v Suntory Hall zní vše jinak než v sále, kde se zkoušelo dosud. Některé věci jsou komplikovanější (když jsme se opakovaně potýkali se vzdáleností dvou klavírů, umístěných za primy a sekundy, znova jsem si v duchu říkal, jak šťastné bylo Martinů řízení vlastní myslí, když vzdal svou myšlenku tří klavírů v Symfonických fantaziích!), některé se zase teprve začnou dařit (např. úsměvy dětí). Vyzývám dospělé, aby se pokusili se od nich nakazit. Generálka je taková, jaká má být – pracuje se, ale s tahem na branku, a daří se sice, avšak ne moc.
Po zhruba hodinovém odpočinku mezi zkouškou a koncertem se zdají být všichni v kondici a připraveni. Ačkoli začínáme pro orchestr náročnějším dílem (symfonií; důvodem je umístění větší dramaturgické výbojnosti do druhé půlky a také to, že někteří v publiku přece jen přišli kvůli těm, kdo účinkují v kantátě), svým způsobem na mě zapůsobí uvědomění, že dirigovat Martinů sice vždy znamená nasazení a výboj, člověk však přece jen začasté dokáže zůstat vnitřně zvláštně klidný. Martinů hudba je z těch, jež nesnesou emocionální znásilňování...
V 19 hodin vyrážíme. Cítím z orchestru větší míru soustředění a zodpovědnosti, než tomu bývá obvykle, když se hraje něco, co muzikanti znají. Dnes jsou to pro ně dvě premiéry. Kmitne mi hlavou možnost pocitové analogie s premiérami tehdejšími. Je krásné prezentovat orchestru i publiku něco, o čem víte, že je to svrchovaná kvalita, co však druhá strana dosud nepoznala. Hezky se nám daří, dílo si „sedlo“. Ve volné větě zatoužím po větším prodlení, procítění; jsem ale odměněn ve větě poslední, kterou těleso „vysekne“ virtuózně. Kdybych k tomu měl mentální prostor, prožíval bych silně zvědavost, jak bude dílo přijato – zatím jsem v Tokiu Martinů dirigoval jen v jiných sálech. Čtvrtá ovšem nezklame: Její konec je neodolatelně strhující. Reakce je báječná. Po nějakém třetím či čtvrtém odchodu z pódia do zákulisí to vypadá, že potlesk končí. V hledišti se však evidentně najdou fanoušci Martinů (a našeho provedení), kteří se rozhodnou, že mám přijít ještě jednou – zničehonic se předtím již uhasínající aplaus vrací do plné síly.
Byla-li procházka symfonií uspokojující a nad očekávání zdatná, pocítil jsem v Kytici zase jednou, jaké to je, když do věci dávají všichni všechno. Sólistické čtveřici vyjde vše, na čem jsme pracovali a co jsme vylepšovali, dětský sbor je k zulíbání, smíšený sbor přináší dokonalá ztišená pp a frázuje po přirozenosti řeči. Souhra orchestru se ve zcela zaplněném sále zlepšuje – všichni se navzájem lépe slyšíme. Pódium je po obou stranách vybaveno dvojím (svislým) titulkovacím zařízením, stejně tak však i hlediště – aby viděli lidé na empoře. Tím pádem vidí i orchestrální hudebníci – kdykoli mají velkorysé pauzy, mohou sledovat text. V úsecích a cappella je to skvělá možnost.
Kytice uspívá ještě víc než symfonie předtím. Opakovaně se klaníme, mnohá volání bravi. Jsem vděčen „Pánu Bohu svému“ (jak jsme právě zpívali), že mi zase jednou umožnil prožít štěstí z tak smysluplného počínání...
Tokio, 9. 9. 2014
Podívejte na Jakuba Hrůšu zde.